I rozcvičku mají profesionálnější

Sparta Praha dostala po zaváhání Viktorie Plzeň v boji o titul druhou šanci, aby ukázala, jestli je v jejích silách dosáhnout tohoto cíle. Nevyužila této příležitosti a kromě sobotní prohry ukázala prostřednictvím médií další detaily, které k profesionálnímu sportu mají hodně daleko.

Ladislav Krejčí měl před duelem s Plzní zajímavý PR článek na ISPORT, který mu nepřímo vyslovil důvěru a podpořil jeho místo v základní sestavě pro klíčový duel v boji o titul. Profesionální fotbal se vyznačuje tím, že v základní sestavě hrají fotbalisté, kteří mají nejlepší aktuální formu. Vzhledem ke konkurenčnímu prostředí uvnitř týmu by bylo absurdní, aby dlouhodobě nastupoval v základní sestavě fotbalista, který se minimálně celou jarní část ligy potýká s nízkou výkonností. V opačném případě to narušuje rivalitu a konkurenceschopnost jednotlivců, protože nerozhoduje aktuální forma, ale jsou uplatňovány jiné parametry.

V týdnu jsem obdržel informaci, že určití jedinci ve Spartě mají ve smlouvě klauzuli, že musí nastupovat od začátku v základní sestavě. Po přečtení PR článku pro Krejčího jsem si to spojil s tímto fotbalistou. Existenci takovéto klauzule v kontraktu považuji za vrchol absurdity, a proto tuto zprávu nepovažuji za realistickou. Realita na Spartě ale dokáže někdy překvapit.

Samotný duel začínal nabírat na vynikající atmosféře už od vyběhnutí obou týmu na hřiště k rozcvičení. Při pohledu na jednotlivé hráče Sparty a Plzně byl ve většině případů vidět rozdíl i v úsilí při rozcvičování. Hráči domácího týmu spíše imitovali pokyny kondičního trenéra, na druhé straně byla vidět naopak větší koncentrace při každém cvičení. Závěr rozcvičky byl opět diametrálně rozdílný. U Sparty to končilo střelbou na branku. Plzeň rozcvičku končila modelovým zakládáním útoku s přenesením míče do stran a následným zakončením jednotlivých útočníků, v případě obránců odvracením centrovaných míčů.

Hra Sparty se vrátila do doby za Chovancovy éry, kdy se bezhlavě nakopávaly míče a následně bojovalo o ně ve středu hřiště. Nebylo vidět ani minimum náznaku, že tento tým pracuje v trénincích na zakládání a vedení útoků. Matějovský to zkoušel prvních třicet minut, ale je nemožné, aby si kreativní hráči chodili mezi obránce pro míč a zakládali útoky. Kondičně to nevydrží celý zápas a následně chybí v kreativní útočně části hry, kde se rozhoduje o výsledku utkání. V dnešní době, kdy jsou téměř neomezené možnosti k získávání informací a poznatků, působí tato skutečnost až neuvěřitelně. Zvláště přihlédneme-li k tomu, že jde o klub velikosti Sparty Praha.

Vyjádření Daniela Křetínského ve studiu LM na Prima COOL vystihuje celý problém:
„Pokud jde o finance, je jiná, ale finance nejsou to, co mě na našem působení ve Spartě trápí, nebo to, co je hlavním kritériem spokojenosti či nespokojenosti s rolí majitele. Jsme připraveni Spartu dotovat, toto je role, kterou rádi přijímáme. A rádi bychom ty výsledky.“

A rádi bychom ty výsledky. Ano, když jsem viděl těch deset minut před zahájením zápasu, jak na hřiště vcházejí vlajkonoši Sparty, fanoušci povstali se šálami nad hlavou a nastal neuvěřitelný hukot, také jsem jim to přál. Už za tuto atmosféru by se měli výsledků dočkat (kromě pokřiku na Limberského, který už je tak trochu pasé). Ale to by musel samotný majitel začít kontrolovat své sportovní makléře a ptát se jich, proč investují měsíčně třistatisícové částky do libereckých nepojízdných ojetin a další čtyřistatisícové částky do albánského šrotu. A mohl bych pokračovat dále…

Co by udělal makléř, kdyby mu klient řekl, že ho netrápí prodělané peníze, které špatně investoval? Myslíte, že by začal pracovat jinak, aby klientovi přinesl výsledek? Ne, protože makléř vydělá za každý nákup – prodej a když vidí, že jeho klient odsouhlasí většinu prodělečných transakcí, tak nemůže čekat, že někdy výsledkově vydělá.

Toto není cesta k úspěchům.

Autor: Milan Luhový